Nakladatelství  Urania

Democritus Association      

Reformatorium

Systematics.online

Prague Manhattan Reviewer

Urania Reader

Knižní edice

 

Dějiny literatury

Dějiny estetiky

Americká kritika  

Literární věda

Soustavná poetika 

Historická poetika

Etnopoetika

Folkloristika

Formální poetika

Antropologie  

Etnologie 

Politologie

Politika 

Školství

Demotismus

Zemanismus

Ideologie

Filosofie

Metodologie

Matematika  

Reforma věd

Krize věd

Postmoderní iracionalita

Jazykověda

Indoeuropeistika

Srovnávací mluvnice

Anglická mluvnice

Anglická fonetikaSémantika

Anglistika

Poesie

Román

Lyrika

Baladika

Drama

Dějiny literatury

Dějiny estetiky

Americká kritika  

Literární věda

Soustavná poetika 

Historická poetika

Dějiny literatury

Dějiny estetiky

Americká kritika  

Literární věda

Soustavná poetika 

Historická poetika

Etnopoetika

Folkloristika

Formální poetika

Antropologie

Etnopoetika

Folkloristika

Formální poetika

Antropologie  

Etnologie 

Politologie

Politika 

Školství

Demotismus

Zemanismus

Ideologie

Filosofie

Metodologie

Matematika  

Reforma věd

Krize věd

Postmoderní iracionalita

Jazykověda

Indoeuropeistika

Srovnávací mluvnice

Anglická mluvnice

Anglická fonetika

Sémantika

Anglistika

Poesie

Román

Lyrika

Baladika

Drama

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

              

 

 

 

 

 

   

   

Recenzní přehled knižních titulů: recenze, synopse, konspekty, kritiky, obsahy, anotace

                                       Výběr                   Tituly         

Josef Vodvaz: Apokalypsa sv. Purdochia. Tajná kronika Valachů (1995)

Bohuslav Trojan: Jsme každý jinde. Román z polistopadové doby  (2017)

Bohuslav Trojan: Venku prší.  Román ze současné doby (2018)

Martin Kobalt: Orfeova plavba zátokou mrtvých: dantovský sestup do hlubin věků. Praha : Barbara: Krokusy (2012)

Pavel Bělíček: Encyklopedie soustavné filosofie I:  Nárys soustavné evoluční filosofie (2017)

P. Bělíček: Rukověť soustavné politologie. Srovnávací typologie historických forem státnosti (2016)

Apokalypsa sv. Purdochia. Tajná kronika Valachů / Josef Vodvaz  (1995)

[Joyceovský a tolkienovský humoristický román zacílený na rekonstrukci dávné mytologie moravské krajiny]

 

ROMÁNOVÝ POHLED NA SOUČASNÉ ZVYKY A  MINULOST VALAŠSKA

 

  Román Apokalypsa sv. Purdocchia od pražského etnografa valašského původu je pokusem o románové zpracování legend a mýtů Valašska.

Vypráví humoristický příběh drobného, ale ctižádostivého pražského úředníka Bedřicha Kyselky, který byl  vyložen řidičem  podnikové

šestsettrojky bez peněz a vhodného oblečení  uprostřed hlubokých valašských lesů, aby nepřekážel při připravované zahraniční obchodní

návštěvě. Hrdina  prožije na valašských kotárech měsíc jako „divý lesní muž“, než najde schůdnou cestu k návratu zpět do lůna bezpečné

rodné panelákové civilizace.

 

  Setkání s místními rodáky z Karlovicka, Vsetínska a Vizovicka jsou líčeny tolkienovsky jako pohádkové příběhy o obrech, trpaslících,

Zlatovlásce a ptáku Ohnivákovi. V snových pasážích jsou Valaši vylíčeni jako prastarý národ pastevců ovcí související původem

nejen s Moravany a karpatskými Valachy, ale i s keltskými Volcae Tectosages a britskými Welšany. V úvodu je načrtnuta jejich zčásti

hypoteticky historická  a zčásti humoristicky fiktivní legenda, která je zasazuje do kontextu velkomoravských knížat a přisuzuje

jim mýtus podobný příchodu praotce Čecha a pověstem o založení Říma.

 

  Krajové zvyky valašských dějin vystupují v románě v pozměněné podobě hasičských bálů, šmigrústu, pálení čarodějnic a přeskakování

ohňů tak, aby rekonstruovaly původní smysl lidových obyčejů a pohádkových mýtů. Tak jsou například v hasičské tombole s hlavní

výhrou pašíkem Grmešem převyprávěny mýty o řeckém Hermovi. Obyvatelstvo Valašska není líčeno jako jednolité etnikum, ale spíše jako

směsice různých `rodových prakmenů'. Patří mezi ně Halenkovjané, Vlčkovjané, Labajovi a Polančané a každý rod má své zcela specifické

zvyky, mýty a rodokmen. Tento románový celek představuje pouze střední část trilogie, jejíž další díl popisuje rázovité  lidové zvykosloví

Rožnovska a Mezříčska. Výklad místních valašských zvyklostí má hlubší vědecký základ, i když řada mýtů a legend je dovyprávěna do celistvé

podoby spíše na základě studia národopisu příbuzných kmenů. Moravané a Valaši jsou mytologicky spjati s kmeny východních pastevců, zatímco

Halenkovjané, Labajovi, Vsacané a Lubušané představují starousedlé kmeny zčásti keltského a zčásti slovanského původu.

 

  Hlubší etnografický podtext a moderní joyceovské výpravné techniky nebrání číst román lidovému čtenáři tak, aby viděl ve valašském

kraji pouze pohádkovou říši prastarých lidových zvyků. Mytické prvky jsou důsledně aktualizovány a pevně zabudovány do nedávné

současnosti. Osudy Valašska řídí obyvatelé vsetínského Kremlu a jejich osud je neoblomně sečten příchodem Plaváčka, který při-

plouvá po říčce Bečvě jako zakladatel nového Říma. Obyvatelé valašských vesnic vystupují v koloritu nedávné doby jako družstevníci,

hasiči  a  svazáci.  Boj  za  valašskou  národní  samostatnost je žertovně podsunut tajné konspirativní a teroristické organizaci

Valaští osvobozenečtí tygři.

 

  Román mísí hojně spisovnou češtinu s lidovou valašskou mluvou a přibírá místy i regionální prvky lašské a západoslovenské.

Postupy vyprávění využívají všech škál rabelaisovského humoru kombinovaného s joyceovskými snovými technikami. Nedosahují

věrnosti Kobzáňova líčení valašského koloritu, ale mohou posunout valašskou etnickou komunitu do centra pozornosti.

 

Naše Valašsko, srpen 1996

Vykolejen z každodenního pozemského shonu a času

Recenze románu Bohuslava Trojana Venku prší (2018)

 

    Bohuslav Trojan psal své podnikatelské romány jedním tahem pera, aniž tušil, že pětsetistránkový rukopis  jeho pamětí jednoho dne přeroste rámec prodatelné knížky a bude muset být rozdělen do dvou svazků. To jen na vysvětlenou, proč se mu jeden ucelený románový celek nakonec rozpadnul v dilogii o dvou částech navazujících na sebe těsně v chronologickém sledu. První díl shrnuje počátky autorových úspěšných podnikatelských aktivit po listopadové revoluci. Druhý díl je věnován životní etapě, kdy omezil podnikání, vrhl se na dráhu spisovatele na volné noze a stihla jej trudná samota po skonu milované ženy. Její bolestný odchod přepůlil dilogii dělicí čárou na dva úseky života, léta hektické horečky privatizačních reforem na počátku 90. let a údobí skeptického rozčarování z jejich spouště na jejich konci.

 

   Sociologický pohled na věc řekne o tomto dobovém zlomu více. Naznačuje, že román Jsme každý jinde jako samostatný celek podává ozvěnu hektické zlatokopské horečky (gold rush) let 1992-1997, kdy vrcholila vlna soumračného barokizujícího spiritualismu v ovzduší dvou vln kupónové privatizace. Vyznačovala se explozí astrálního a parapsychologického blouznění vytvářejícího  clonu pro „porcování medvěda“ velkých majetků. Druhý díl Venku prší ohlašuje společenské změny, zklamání z přehnaných podnikatelských nadějí a vystřízlivění z  opojení nabytým bohatstvím. Po zteči klausovského křídla manažerů na majetky národního hospodářství vykoukla zpoza keře nesměle a otřeseně veřejnoprávní levice, která poukazovala na křiklavé excesy mafiánského kapitalismu. Nebyly to nějaké dětské hry na českém národním písečku, ale tříštění obřích vln tektonických sil na celém euroatlantickém trhu. První údobí signalizovalo, že do východních zemí opožděně dorazily thatcherovské reformy z konce 70. let. Druhé odráželo podrážděnou protireakci starších generací, které se v důsledku razantních majetkových převodů ocitly po exekucích na dlažbě nezaměstnané bez prostředků.  

 

    Přelom mezi oběma díly nejlépe ilustruje postava Lojzy, která oproti autorovým starším vrstevníkům mluví za mladou studentskou generaci polistopadových změn. Zdědil po svém dědečkovi starý mlýn, rekonstruoval ho, zřídil v něm restauraci a spolu s manželkou Maruškou zde rozjel místní stravování. Přes úspěchy v podnikání ho sžíral světonázorový negativismus, okultní sklony, parapsychologická esoterika a bludy proutkaření. Za pár let myšlenkově dozrál a dostihla ho vlna blairistických nadějí vkládaných v možnost středové „třetí cesty“. Přestal vzývat temné bohy „černé ekonomiky“ a začal v duchu spřádat nové kolektivistické utopie o sociální spravedlnosti. Založil s nejbližšími přáteli straničku Liga proti zlu a chtěl s ní prorazit ve volebním klání. Do čela volební kampaně postavil váženého a vlivného místního aktivistu Jaroslava Šmardu s přezdívkou Kandidát. Získal ji díky tomu, že se už před listopadem jako straník rozhodl kandidovat mimo schválený partajní pořadník.

 

    Přes bujaré mládí nebylo možno Lojzovi upřít charisma, schopnost vést lidi a sjednocovat je k činu. Jeho utopický program spásných reforem hlásal rovnostářství a zaváněl nemálo chiliasmem. Nadšeného spojence nalezl v „agilní rusovlásce“ Sanchezové, která razila podobný egalitářský směr z jiného soudku, nadchla se pro ozdravné tendence pod duchovním vlivem jiného levicového proroka. Učarovaly jí myšlenky plachého podivína Knedly a jeho nápad zbudovat v okolí jakousi komunu. Slibovali nakladateli Francovi přinést literární projekt „románu o Juanu Majstrovi alias Fidelu Castrovi“. Přinášel ideje obšlehnuté z kubánského castrismu a měl načrtnout novou spásnou vizi světa, kde by byly zrušeny peníze a vládla sociální spravedlnost podnícená všeláskou. Obě skupiny mísily nálady dobového chiliastického sektářství, jež se na přelomu tisíciletí už odvracelo od apokalyptických vizí New Age a Fukuyamova „konce dějin“. Místo slepých uliček módní Gehlenovyahistorie“ a Baudrillardovyposthistorie“ teď hlásaly nový milénialismus, který oslňoval svitem nadějnější budoucnosti, viděl světlo na konci tunelu v rovnostářské společnosti bez peněz, bohatců a válek.

 

    Lojza ani Knedla žádní zběhlí autoři a literární stylisté nebyli, do hledáčku vypravěčského objektivu se dostali tím, že nakladateli Viktoru Francovi nosili nezralé náčrty rukopisů. Činili tak v naději, že se pod jeho patronátem dočkají tisku a vydaným manifestem uchvátí voličské masy. Působili jako vlivní strůjci okolního dění, lidé na jejich hlas slyšeli, protože udeřili na strunu aktuálních dobových nálad. Angažovat vypravěče France  se pokoušeli tím, že jej zvali na opulentní hostiny do svého skvěle upraveného pensionu ve mlýně. Zde je čekalo velké překvapení, z výběru pozvaných hodovníků a řečí lídrů vysvitlo, že se stali účastníky neformálního kongresu budoucí strany. Jejich chiliastické a milénialistické nadšení nebylo žádným pošetilým výstřelkem, podobné sektářské nálady se objevily jako nezávislý pendant Blairovy „třetí  cesty“ a Schröderova „nového středu“ i v jiných zemích. Prozrazovaly organické pootočení společenského klimatu doleva. Aniž si toho byli vědomi, nechali se unášet týmž duchovním proudem, který překonával lavinu hermetického blouznění 90. let a pokoušel se činně vybřednout z pocitů krizové deprese. Pod heslem boje s rozvířenou hospodářskou kriminalitou hledali utopická řešení sázející na novou pozitivní budovatelskou morálku.

    Kompoziční řez dvoudílné dilogie přirozeně zasáhl rušivě ucelenost pokračování v druhém svazku. Proto se může cítit ošizen čtenář, který vytáhne Venku prší z regálu, aniž byl do děje iniciován pozorným čtením prvního dílu. Vzhledem k návaznosti odpadla nutnost podat přehlednou expozici předešlých událostí a zevrubné seznámení s minulostí jednotlivých postav. Abychom zarámcovali nové peripetie do obecnějších souřadnic celku, potřebujeme provést malou rekapitulaci změn, ke kterým v souvislosti s novým vývojem došlo. Vypravěč Viktor Franc v závěru prvního dílu prodal svým zaměstnancům Vojtěchovi a Karolínce své rodinné stříbro, dobře rozjeté grafické studio. Za utržené peníze koupil v městě nový byt a přestěhoval se sem i s celou rodinou. Další soužití narušilo propuknutí hrůzné nemoci akutní leukémie, která mu vzala choť, chuť do života a všechnu životní pohodu. Pro nadměrné prostory přenechal byt své dceři Lucince a začal obývat domek na vsi po babičce a rodičích. Své podnikání teď omezuje na malé nakladatelství bez zaměstnanců a knihkupecký krámek na okraji města, kde mu vydatně vypomáhá jako příručí šikovná Lidunka. Prodej vlastních románů mu vysoké příjmy nenese, proto své vydávání orientuje k regionálnímu kontextu, kam ho nabádala jít už dříve jeho žena. Aby neriskoval velké ztráty vydáváním začínajících autorů, musí složit nějakou zálohu nebo si najít sponzora. Přísun životní empirie mu i nyní zajišťuje lektorování dodaných rukopisů a komentování životních příběhů jednotlivých kmenových autorů. Takové nakladatelské starosti ovšem patří jen k průběžné všednodenní rutině, již odbývá mechanickými úkony na počítači. Plně se nyní může soustředit jen na své klíčové životní poslání spisovat a dokončovat rozepsané romány. Jejich děj líčí bohaté kontakty s autory, zákazníky a čtenáři, myšlenkové těžiště nicméně zůstává stejné. V jeho literárních textech se míhá množství drobných postaviček, ale srdcem na plný úvazek zaměstnává jen sám sebe jako hloubavého filosofa a mudrce.

 

    Počátek druhého dílu nás mírně řečeno uvede do rozpaků. Doposud vypravěč oslňoval citově založené čtenářky svým pevným a harmonickým vztahem se svou životní osudovou láskou chotí. Nyní po jejím skonu rozehrává partie se čtyřmi typy žen: „Šárka je typ ženy milující … Druhý typ je Olga, aktivní podnikatelka … Třetí typ je Hanička, žena s nenaplněnými ambicemi … Čtvrtým typem je Lidunka, … rodinný typ, žena spolehlivá a pracovitá.“ Když čtenář dešifruje takové předeslání, má pocit, že odložil román generační a firemní a otevřel román milostný. Věrný manžel monogamista odhalil svou skutečnou tvář, za jeho idylickým manželským vztahem se patrně skrýval lamač ženských srdcí (lady-killer) a polygamista s početným harémem hurisek. Připadá mu, že změnil svůj šálek kávy za něco na způsob filmu Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne. Vdovec po šedesátce prošel duchovní katarzí, stává se lovcem žen středního věku s příběhem předčasně utnutým rozvodem. V době, kdy jiní senioři mají po sezóně, resignují na milostné pletky a odcházejí na vejminek jako prostatici, vypravěče chytá „druhá míza“. Rozehrává donchuanské partie s širokou paletou ženských tváří v okolí. Naplňuje tak své spisovatelské krédo, jež praví: „Ženy chtějí zamilovaný příběh, muži válečná tažení, a já mám skryté přání objevit a vydat knihu jako poselství lidstvu, poznání, o čem je život, něco, co osloví hlavně lidi hledající.“ Uvěříme mu v dvojím smyslu. Navenek pokračuje ve svém poselství hledače metafyzických pravd, ale zároveň nezapře mužské instinkty dobyvatele. Když ne přímo válečníka, tak alespoň lupiče plenícího ženská srdce.

 

    Ve skutečnosti je ale všechno jinak. Trojanovo osudové manželství v druhém dílu pokračuje navzdory času a trpké realitě nezastavitelně dále. Jako vypravěč bloumá marně ulicemi, kde kdysi nakupoval s chotí a hledá v davu prchající chiméru, ladné křivky své zesnulé manželky. Pokouší se ji dohonit, sevřít její dlaň, políbit na čelo a prohodit pár slov, a brzy sezná omyl. Snaží se ho napravit omluvou, pozváním na drink, žádostí vyměnit si mailovou adresu či číslo telefonu. Rozehrává jako zkušený šachista seznamovací partie s polovičatými úspěchy. Začínají posezením a večeří v restauraci, společnou nocí v hotelu či jeho bytě. Vesměs se mu nabízejí zklamané a rozvedené ženušky, které mají svůj zaběhaný rytmus, svou rutinu a zvyky, a nedokáží ji už měnit. Dosazují si nové příležitostné známosti do svých dosavadních starých stereotypů a nechtějí přistoupit na novoty.

  

    Na prvním místě je Olga, bývalá manželka jeho zaměstnance Vojtěcha. Jejich milostný vztah se vleče léta, ale stále nespěje ke každodennímu soužití. Druhá se umístila Šárka, jíž pomáhal při setkání na parkovišti. Nakoupila stolek, který se nevejde do kufru jejího auta, a proto jí nabídne pomoc s dopravou až do jejího bytu. V závěru si namlouvá, že objevil alter ego své manželky v manažerce hudebních představení Hance. Má pocit, že našel tu pravou, čeká ho ale nemilé překvapení. Při náhodném setkání dvojice v restauraci s Lojzou se zjistí, že je to vlastně jeho první milenka z mládí. Opustila ho, když se zakoukala do muzikanta v rockové kapele a on musel odejít na vojnu. Nakonec skončila rozvedená, nikdy nepotkala šťastnou lásku. Milenecké dialogy se známostmi všude svědčí o potížích s přehradou místních vzdáleností. Narážejí na to, že on i ona mají jako nedobytnou pevnost svůj byt a nedaří se jim přivábit protějšek do svého domovského útočiště. Oba mají návykovou závislost na své domácí pohodlí a nehodí se jim usídlit se natrvalo v cizím životním prostoru. Nakonec si vypravěč najde stálici ve remcavě vyčítavé Šárce, která ho miluje, ale stále mele jako kolovrátek nespokojené výtky. Je to v jádru obětavá žena, která mu dokáže všestranně nahradit manželku, ale potřebuje jednoznačné utvrzení, že je opravdu milována. Že si budou do budoucna navzájem životní oporou a neodloží ji stranou kvůli chvilkovým rozmarům. Zaplašit její obavy se podaří, až když spolu podniknou parádní výlet do Krkonoš a severovýchodních Čech. Třešničkou na dortu je na tomto výletu u Dvora Králové Šporkův zámek Kuks s alegorickými sochami Matyáše Brauna.

 

    I v tomto díle se děj vine v několika narativních liniích, přičemž vůdčí part si i nadále osobuje sféra firemní, byť se scvrkla na Lidunku a čtenářskou klientelu knihkupeckého krámku. Ještě v prvním díle si udržoval dominantní pozici jako vypravěčův protichůdce majitel pivovaru Jarda. Teď už ustoupil do pozadí, nezvedá telefon, zařídil si motorest s bordelem, a když mu někdo dělá potíže, pošle na něj jako správný mafián mlátičku Evžena. Jarda i jeho druh ze studií Viktor se rozešli se svými společníky, nechali se vyplatit ze svých firem a podnikají teď v menším měřítku bez početného zástupu zaměstnanců. V malém knihkupeckém krámu je mu oporou šikovná příručí Lidunka a mezi zákazníky ctitel Josefa Váchala, záhadný vzdělaný profesor, kterého uznává jako svého mentora. Pátrá po knižním titulu Uhrančivé dějiny naší vlasti od Vojtěcha Prokopa ze Šternberka a hlásá, že „lidstvo spěje k apokalypse“. Román v závěru končí zprávou bytné, že profesor zesnul a poslal mu dopis, v němž mu formuluje zhuštěně své životní krédo: „Nejdůležitější ze všeho je podstata věci, něco rozumem neuchopitelného. Rozum sbírá fakta …, ale to je jen jádro věci, nikoliv její podstata, ta je skryta hlouběji a zná ji jen naše duše … Jakmile známe podstatu věci, nic zvenčí na nás nemůže, … když prší, marast do naší duše nedosáhne. Jsme zajedno se světem, protože vše, co se děje, je ve prospěch podstaty věci.“

 

    Taková narativní platforma Trojanovi dovoluje plně rozvinout jeho introvertní naturel a silnou parketu filosofického hloubání. Umožňuje mu uplatnit hloubavý, zádumčivý a snivý temperament intelektuála postávajícího v zadním gardu. Udržuje integritu svého Já a vlastní rodiny a snaží se z této pozice o zobecňující syntézu cizích podnětů, jež narušují integritu společenského okolí erozí. V prvním dílu se zprvu kriticky vyhraňoval proti politickému oportunismu svého kamaráda Jardy, a posléze proti jeho dravčím obchodním praktikám. Nyní už prohlédnul a čelí náporu pokleslé pakultury v knižní produkci. Vyžívá se v laciném bulváru, dobrodružných krvácích, pornu, komiksu i námětové banalitě. Ani utopický proud psaní nesleduje optimistický pohledem prostého naivisty, pozoruje ho trpkým pohledem vzdělaného literáta, který dovede bystře rozeznat skutečné literární hodnoty. Ne nadarmo se dlouho pohyboval v uměleckých kruzích, má hodně načteno a může o svém řemesle přátelsky diskutovat s řadou našich předních literátů.

 

    Trojanovy kompoziční postupy ukazují na prolínání i kolizi několika narativních postupů. Vsadily na žánr zpovědní samomluvy, která do sebe vstřebává útržky živých dialogů s postavami přátel a kolegů. Potkává na ulici cizí ženské postavičky, měří je znaleckým okem, zařazuje je do škatulky a spřádá s nimi fiktivní rozhovory. Zalomuje řádky jen u vážných klíčových dialogů. V banální konverzaci s bytnou profesora stahuje její a své odpovědi do jednolitého odstavce bez zalamování řádek. Místy se jeho vyprávění zhušťuje do toku míchanice vlastních úvah a cizích replik. Jsou to pokusy přiblížit se hrabalovskému vodopádu slov roubícím hospodské historky s automatem asociací vlastní snové a podvědomých reflexe. Jen ojediněle montuje do svého vyprávění vsuvky promluv řemeslníků, kteří hovoří brněnským hantecem, anebo do něj včleňuje horácké nářečí své babičky. Jako většina moravských autorů se úzkostlivě drží hyperkorektní spisovné češtiny, i když to může u některých postav vyznívat uměle.

 

    Moderní konfesní próza se drží postupů Virginie Wolfové a její vypravěčské techniky „proudu vědomí“ (stream of consciousness). Přirozený chronologický vývoj událostí je v ní nahrazen zmateným a zpřeházeným chaosem intuitivního myšlení či polosnění. Nesleduje nit reálného časového sledu, vzpomínky naskakují neupraveně a zajíkavě tak, jak se vybavují v mysli zasněného jednotlivce. Kromě Woolfové a Joyce v takové technice vynikl i náš Hrabal. Trojan se spokojuje s její mírnější obměnou zvanou „vnitřní monolog“ (interior monologue). Mísí logiku chronologického řádu s logikou subjektivního přemítání. To platí i  o tematické jednotu děje, drží hledím zaměřeným bedlivě na cvrkot promluv hrstky známých a zaměstnanců firmy. Přitom ale nechává stranou zbytek vypravěčovy rodiny a telegraficky sděluje motivy, které ho až tak naléhavě netrápí. Málo se dovídáme o dětech, rodičích a dětství, vše jen nějak zkratkovitě shrnuto do několika dní před úmrtím venkovské babičky. Reálný časoprostorový rámec je zrušen, nebo alespoň silně sestříhán. Nedovíme se názvy ani popisný náčrt vzhledu měst, vsí a lokalit, kde se postavy pohybují, jsou to pro autora všechno vedlejší podružnosti. Zato nám ozvěnou po strhujících dialogických pasážích naděluje přehršel lyrických popisů poklidné večerní atmosféry u vody, u lesa a v zákoutí městských sídel. Autora si tak snaží uložit čerstvé dojmy do kosmického rámce úvahového přediva.

 

    Autobiografická fabule drží Trojanovu meditativní prózu při zemi a brání, aby se mohla povznést do snové říše nadpřirozena. Dodává jí naléhavost životní pravdy a neotřelou sílu uměleckého realismu, brání mu, aby se uchyloval ke lžím kýčovitých happyendů a sladkobolných srdcerváčů z ranku červené knihovny. Servíruje čtenáři nefalšovanou flákotu lidského masa a ryzí člověčiny. Nikdy nelže, nefabuluje a nevymýšlí dějové kotrmelce, aby přetáhl na svou stranu čtenáře akčních detektivek. Jeho literární vírou je empirický realismus zabíhající do lyrické náladovosti přírodní kontemplace, nicméně nevybočující z hranic našincova každodenního života. Je to kus poctivé literátštiny a věrojatného vypravěčství, které nic nezveličuje a nepřehání. Jeho románová kompozice není vypočítána na laciný efekt, přes svůj osobní subjektivní záběr podává cenné umělecké svědectví o karakteru a zákrutách doby. Jen v několika pasážích nechala čtenáře trochu na holičkách, aby se dohadoval o identitě Šárky, nebo ho zaskočila opožděným vstupem dialogu o listopadovém převratu.

 

   Trojanovy romány Jsme každý jinde a Venku prší je možno celkově číst jako románovou dilogii moravské, brněnské a třebíčské mutace podnikatelského baroka, ale námětem ani spisovným jazykem není nikterak cizí celočeskému a celoevropskému kontextu. Je to hluboká sonda do kontextu soudobého uměleckého a literárního života, která v náznacích přeneseně zabírá i dění v celospolečenské neliterární sféře. Mistrně zvládá bravurní dialogy i vypravěčskou perspektivu zpovědní solilokvie. Jeho text se rozbíhá ze sebetrýznivé samomluvy introvertního samotáře do realisticky prožitých dialogů, jež zapřádá s okolním bzučícím úlem zákazníků. Vyhovuje mu žánr autobiografické konfese a osobní subjektivní zpovědi, která si nic nenalhává, pouze mírně pozměňuje jména, aby se vyhnul  nežádoucím čtenářským konfrontacím. Drží se rámcově faktografické reality, aniž se snažil ozvláštňovat vleklý chod našincova všednodenna exotickými výstřednostmi. Přidanou hodnotou k převyprávěné životní realitě jsou náladové a úvahové pasáže, do kterých se stékají pramínky rozmluv s živými postavami. Splétají se do koryta široké řeky meditativní reflexe dolující z podzemních jeskyní třpyt zlatého poetického kovu. Jeho myšlenkové poselství nalézá nejtěsnějšího blížence ve vzdělaném profesorovi a kladou dotaz: „Profesore, k čemu jsou vaše vědomosti, když svět zaplavuje bohapusté žvanění, bláboly a tlachání.“ Svět pustne, „krásu pohlcují informace, které jsou snadno k mání na internetu.“ Temnou energii hledá v zásvětí: „Jak je to se smrtí?  … Možná o tom může vyprávět světlo pronikající tam odtud. Jenomže jak jeho spektrum přečíst a rozluštit, když je to energie, kterou naše oči, naše smysly neodhalí.“ 

 

    Trojan trpí – jako ostatně již v raném mládí – pocitem alienace, odcizení v záplavě hluché banality hmotné skutečnosti, která nic neříká, jen drtivě ničí ducha. Tlačí její přetěžké břemeno nesmyslně na vrchol jako mytický  Sysifos, i když je si plně vědom absurdity svého počínání. Je vězněm pozemské reality, ale cítí k ní bytostný odpor jako T. S. Eliot ve své skladbě The Waste Land  (Pustá země, 1925). Je z ní vykolejen jako vůz odstavený na druhou kolej, hledá z ní zoufale únik v meditativní samotě. Je v ní cizincem, mimozemšťanem uvízlým ve vězení pozemského bezdomoví, srdcem ji odmítá jako upsanec říše duchovna.

 

 

Pavel Bělíček

Bohuslav Trojan, kronikář „podnikatelského baroka“

Recenze románu Bohuslava Trojana Jsme každý jinde (2017)

 

   Bohuslav Trojan náleží ke generaci dnešních sedmdesátníků, která vstupovala do českého literárního kontextu na konci 60. let minulého století. Narodil se roku 1946 v Čáslavicích u Třebíče a po maturitě na třebíčském gymnáziu vystudoval provozně ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. Jako  inženýr ekonom uplatnil své vzdělání na řídících pozicích ekonoma družstva a vedoucího výpočetního střediska. Svou odbornou dráhu spojoval už od studentských let s psaním lyricky laděných povídek. Plodný kontakt s uměleckým prostředím navázal, když v roce 1985 přijal funkci vedoucího oblastního střediska Dílo v rámci podniku  Český fond výtvarného umění. V 90. letech opustil zaměstnání v státním sektoru a vrhnul se nadšeně do soukromého podnikání. Roku 1990 založil nakladatelství Ing. Bohuslav Trojan a úspěšnou firmu Morava distri zaměřenou na distribuci knih. Kromě nakladatelské práce působil jako knihkupec a majitel knižního velkoobchodu. Od 2005 působil na volné noze jako prozaik, povídkář a novelista.

    Duchovně Bohuslav Trojan vyrůstal v kraji, kde na gymnáziu studoval Vítězslav Nezval a v němž zanechal zřetelné šlépěje také čáslavický rodák Bedřich Fučík. Pohyboval se v regionu Třebíčska a jihovýchodní Moravy, která působila mezi válkami jako pevnost lidovectví a spirituálně laděného literárního katolicismu. K jeho vůdčím osobnostem patřili nakladatel Josef Florian v Staré Říši, kněz Jakub Deml působící v nedalekém Tasově, Jan Zahradníček narozený v třebíčském Mastníku a básník Bohuslav ReynekPetrkova. Tato četba ho nabila nábojem zasmušilé zádumčivosti hloubající o hádankách nadčasové věčnosti, pomíjivé existence a marnosti lidského života. K ortodoxnímu katolicismu neinklinoval, ale zůstal v něm zakořeněn metafyzický pocit soumračnosti, která se klene jako mlžný opar nad lidským všednodenním pinožením. V knížce Vodní hladina s labutěmi (2002) ho vyjádřil melancholickými úvahami:  „Žijeme, chodíme, spíme, umřeme. … Jsme vrženi do života a na vodní hladině se dělají kola. … Jsme jen malé částice věčného koloběhu.“  Svou životní prací je upsán každodenní tvrdé realitě, ale svou literární tvorbou je z ní vykolejen vanutím melancholického nadskutečna.

   

Druhou inspirací Trojanova prozaického naturelu se stala estetická sensibilita mladé generace konce 60. let.  V románu Jsme každý jinde (2017) se přihlásil k jejímu odkazu slovy: „Já s Jaroslavem patříme ke ztracené generaci  intelektuálů, kterým zatrhly tipec okupační tanky.“ Spojoval ji v jeden ideový proud chladný odstup od sociálních utopií doby a pocit ztráty důvěryhodnosti úředních autorit. Místo sociálna upíral pohled k samotářské individualitě, která si hledala spásné útočiště a bytelný prostor mimo dobové oficiální struktury. Spřízněnce v takové odcizenosti nalézala v tvorbě Franze Kafky, Petera Weisse a dramatiků absurdního divadla. Společně sdíleli úzkost vykořeněného jedince, který bezútěšně bloudí chodbami labyrintu mohutného kolosu byrokratické instituce.

 

    Ústředním hrdinou Trojanovy povídkové prvotiny Proč ulovit chřástala (1983) byl senzitivní introvert, který se intuitivně vzpíral stereotypní banalitě vnějšího nesmyslně institucionalizovaného prostředí. Motivy povídek vycházely ze subjektivních zážitků nitra zraňovaného nechápavým okolím. Životní pocit duchovní krize se ještě více znásobil v druhé knížce Život na spadnutí (1989). Snové touhy mladistvého rozpuku tu už narážely na drsnou realitu a stavěly ho před soud bilancování plného pochyb a nejistot. V tvorbě dalších let dozrával v zkušeného mistra prozaického slova, který čerpá z bohaté studnice pracovních zkušeností a dokáže své filosofické úvahy skloubit v ucelenou soudržnou syntézu.

 

    V románu Jsme každý jinde se Trojan pustil do nesnadného úkolu zmapovat epochu „podnikatelského baroka“ 90. let, kdy se rodily velké majetky pokřtěné dvěma kupónovými privatizacemi. Tento termín se zaužíval jako označení houfné výstavby rodinných domů na okraji velkoměst, které se předháněly v megalomanské okázalosti, nabubřelém předstírání přepychu a stylovém eklekticismu mísícím prvky novogotiky a jiných historických směrů. V módním designu byla jeho pendantem hororová Goth subculture a v hudbě dekadentní death rock inklinující k satanismu. Tuto radikální sensibilitu netlumočili v románu bezprostředně jeho věkoví vrstevníci, jejím nositelem byli spíše mladí studenti nastupující ze škol do popřevratových struktur. Mezi románovými postavami se stal frontmanem tohoto dobového proudu Lojza, zanícený sensibil, esoterik, katastrofista, proutkař, psychotronik a chiromantik. Vypadal jako zpustošený „zarostlý hipiesák“, smolil děsivé literární horory, vyznával jógu, čakry, meditaci a astrologii. Trojan pozoroval triumfální tažení barokizujících duchovních směrů mladých s nadhledem a intelektuálním odstupem. Zůstával věrně na půdě skeptického úsudku a své konfesně tlumené sociální prózy. Jako ekonomický odborník sledoval kriticky vzestup nových podnikatelských vrstev a přísně rozlišoval poctivce od korupčníků. První se dopracují k skrovnějšímu blahobytu vlastní prací bez podvodných praktik, druzí využívají k zakládání velkých soukromých majetků temné atmosféry neregulované bezzákonnosti. Z barokního ražení doby Trojan pro sebe vytěžil jen nádech soumračného příšeří a životní osudovosti. Jeho blízcí druhové se v něm drali dravě kupředu, ale fatálně troskotali na opomíjení citových vztahů k životním partnerkám a k rodinnému zázemí.

 

    Dějová osnova románu motivicky těží z Trojanovy bohaté životní empirie a zkušeností v knižním velkoobchodu. Námětově neaspiruje na tematický záběr milostné romance, rodinné historie ani rodové kroniky, tyto narativní linie jsou u něj posunuty na vedlejší kolej. Těžištěm vyprávění je vlastní firma, její zaměstnanci, klienti, autoři a jejich osobní zázemí. Méně pozornosti věnuje světu dětí, rodičů a dědů i jejich regionálních kořenů, které se okrajově osvítí jen v episodní odbočce o úmrtí venkovské babičky. Vnějškově děj vymezuje časový úsek manželského soužití s životní partnerkou od okamžiku seznámení na venkovské tancovačce až po její tragický skon na akutní leukémii. Tato soukromá vypravěčská rovina líčí harmonický vztah muže a ženy s dvěma bezproblémovými dětmi. Vypravěč si existenčně užívá idylickou pohodu, cítí se zabezpečen jako ve vatě, mučí se pouze trýznivými výčitkami, že před tragickým úmrtí své ženy něco zanedbal. Málokrát ji utěšil výslovně hřejivými slůvky lásky, jako většina mužů spoléhal, že si je žena sama domyslí a vytuší. Kromě zmíněné fatální nemoci ale tato rovina vyprávění kupředu neposouvá a nejitří ani průběžné dramatické konflikty.

 

    Dramatické napětí obstarává daleko spíše jiskření osobních vztahů v okruhu jeho nejbližších přátel, známých, kolegů, zaměstnanců a nakladatelských klientů. Jejich manželské osudy tvoří většinu motivického pletiva, ale zasahují do děje jen jako vedlejší postavy, které se krčí na pozadí za ústředními hrdiny, za vypravěčem a jeho druhem ze studií. Vypravěč se stylizuje jako nakladatel Viktor Franc, jeho protichůdce a duchovní antipod je v životním příběhu líčen jako spolužák Jaroslav. Konflikt se blýská mezi umírněnou životní filosofii vypravěče a  dravým zlatokopstvím kamaráda. Vypravěč ho představuje jako své „studijní střevo“, s nímž se sblížil v údobí studentských flámů. Na koleji spolu vymetali brněnské noční bary, a pak třeli bídu rozprodáváním stravenek do menzy. Byla to blažená éra kolejních mejdanů a hurónských tahů za holkami. Tato léta se mu ovšem vybavují jen v retrospektivních vzpomínkách, skutečný děj románu odstartoval až detailním pohledem na prohnilé předlistopadové poměry. Jaroslav tu exceloval jako stranicky prodejný ředitel pobočky státní banky, jejíž pracovní prostředí rozežírala skrytá korupce a první známky zbohatlické honosnosti. Charakterizoval se tím, že nosil nápadného motýlka a snažil se vypadat jako jeho modla bankéř Salzman. Vypravěč tehdy řídil středisko výtvarné kultury a vymezoval se proti kamarádovi slovy: „Jarda se vydal za kariérou, já se protloukal na obyčejných postech stále jednou nohou v nějakém provozu, já byl blíž skutečné práci, on ve štábu, kde se kuly pikle.“ Jeho druh jako partajník podporoval vládnoucí režim, zatímco on tiše a nespokojeně reptal v opozici: .„Nemohli jsme se shodnout v ničem. Já byl pro něj idealista, on pro mne pragmatik.“

 

    Po hloubkovém vrtu do předlistopadové ekonomiky zahnívající v státních podnicích i v nejvyšším aparátu přichází sametová revoluce, která radikálně změnila společenské poměry. Oba přátelé se probouzejí z letargie s podnikatelským jarem 90. let a začínají snovat „nový podnikatelský příběh“. Vypravěč získává úvěr, aby mohl zakoupit techniku pro své grafické studio a obklopuje se malým pracovním týmem. Zaměstnává usedlého architekta Vojtěcha, který je zběhlý v počítačové grafice a zkušeně organizuje odbornou práci. Během nočních směn však špásuje s pohlednou spolupracovnicí Karolínkou, až mu nevinné laškování nabourá manželský vztah.  Hádky s nafintěnou manželkou Olgou skončí rozchodem, opouští ji a odstěhuje se k mladší  Karolínce. To druh Jaroslav je větší formát, zprivatizoval pivovar a řídil početný kolektiv pracovníků. Topil se v luxusu, skoupil motel, investoval do realit  a „nakupoval víno po kartonech“.

 

    Podobnosti vypravěčova a Jardova „podnikatelského příběhu“ končí morálkou jejich manažerského stylu. Jarda se naparuje jako „velkopodnikatel“, vypravěč se drží při zemi jako opatrnější „malopodnikatel“. Dělí je pomyslná čára narýsovaná klíčovým mottem románu „jsme každý jinde“. Platilo před sametovou revolucí i po ní a v textu se několikrát opakuje jako motivický leitmotiv. Jaroslav jako představitel dravého podnikatelství používal nezákonné praktiky, říkal „musí se tomu pomoci“, uplácením zneužíval známosti a vyvíjel mafiánské aktivity. Naopak vypravěč Viktor opatrně „sázel na jistotu“ a podnikatelskou poctivost. Na rozdíl od přítele odmítal „dravou privatizaci“, pročež se u Jaroslava zapsal jako zbabělý a pokrytecký „přizdisráč“. Provinil se tím neodpustitelně proti jeho mementu „Kdo chvíli stál, jen kouká opodál“. Vydělat slušný peníz se mu samozřejmě neprotivilo, ale na první místo kladl poctivou podnikatelskou i literární kvalitu.

 

   Prvotní opojení jarem privatizační horečky však koncem desetiletí opadlo a koncem desetiletí přišel jeho trpký podzim. Oba přátelé troskotali pod náporem soumračných otřesů, cítili, že si nabrali velký krajíc chleba. Vzali do firmy nespolehlivé zaměstnance a společníky, kteří si kopírovali na diskety jejich knowhow a připravovali se rozjet vlastní kšefty. Brzy se zjistilo, že jim přerostli přes hlavu. Jardův společník se sčuchl s druhou „společnicí potvorou“  a vybírali mu peníze ze společného účtu. Jeho firmy se topily v dluzích, zbavoval se nízkoziskových provozů a při svém motorestu si zřídil bordel. Vypravěč prodal grafické studio Vojtěchovi a odešel psát jako nezávislý spisovatel na volné noze. S velkými potížemi se oba zbavili svých společníků a zaměstnanců a zřetelně ztenčili jejich řady. Své výhrady proti firemnímu personálu shrnul Jarda poučením: „Zaměstnanec je tvůj dobře placený nepřítel.“ Velké mínění nechoval ani k celkovému stavu ekonomiky: „z našeho národního hospodářství zbyl akorát ten zkurvenej rozkradenej stát“. „To se teď tak dělá, všechno zbořit, srovnat se zemí, zatlouci do země, odstranit z povrchu země a postavit panelák. I když paneláky už se nestaví,  Ale to myslím obrazně, vše totalitní musí pryč a místo toho za miliardu něco nového, ošizeného, předraženého, zkorumpovaného.“

 

    Poctivost Trojana provází i v jeho literárním vypravěčském rozletu. Nefabuluje, nevymýšlí bájné fantasmagorie, ale věrně reprodukuje osudy svého životního příběhu. Coby stoupenec lyrické románové prózy nemohl podat dění jako autobiografický dokument, a proto jeho volba nutně padla někam doprostřed mezi oba protipóly, ustálila se na žánrové poloze životopisné konfese. Zvolil si vypravěčskou ich-formu, která tematický rozkmit zužuje na sociální panorama prostředí dobových podnikatelských vrstev. Přitom je vypravěč nenazírá zahořkle jako kritický glosátor, ale sleduje je z budky jejich vlastní stavovské pozorovatelny jako jejich loajální příslušník žijící v existenční bavlnce. Moralizuje, ale netrestá, volí pohled oka osobního účastného komentátora, který žije a nechává jít (vive et laisse faire). Sám se cítí v existenční pohodě, vnitřně se těší rodinné a manželské idyle. Nesnaží se čtenáře uchvátit dramatickými konflikty, strhujícím dějem ani překotným sledem událostí. To není jeho stylová parketa, tu si vyhrazuje tím, že jako strohý zapisovatel a melancholický lyrik vyprávění obohacuje nábojem meditativního filosofování. Snaží se přidat k příběhu hloubavé zamyšlení, atmosféru lyrického ladění a moudrou pointu. O posouvání děje narativu vpřed se stará sám příval zlověstných zpráv zvenčí. Jejich osudové zvraty empaticky sdílí se všemi přáteli a pokouší se je strávit v mysli mučivou reflexí.

 

    Trojanovou silnou zbraní jsou realistické dialogy postav, jež se vyznačují neuhlazenou životní opravdovostí. Přechod mezi jednotlivými dialogy a výpravnými scénami obstarávají pasáže náladových přírodních popisů. Večerní povídání s drinkem u grilu a zahradního krbu doznívá v nostalgickém náladovém přemítání, v atmosféře utichlé vody a lesní samoty. S popisem postav se autor příliš nemazlí a nezdržuje, za pozastavení mu stojí pouze skizza ženských půvabů Olgy a Karolínky. U mužských postav jej zaujmou jen zjevné nedostatky, pivní bříško, ustupující vlasy a pleš. Autobiografický rámec si diktuje stejná omezení jako německý dvorní Staatsroman nebo francouzský roman à clef. V brněnské umělecké komunitě a na Třebíčsku, kde se každý zná s každým, je nutno utajovat a pozměňovat jména, aby se dotyční nepoznali, anebo svou identitu pouze vzdáleně tušili. Karikovat je dovoleno jen vyložené outsidery a náhodné nýmandy. Nejhorším přízviskem je termín „začínající autor“, „nějaký zoufalec“, „nějaký podržtaška“, nicka („prostě nula od nuly a z nuly nicka, kulový“), nebo „blábol z Blábolova sepsaný NýmandemNýmandova“. Když se mladí autoři nabízejí nakladatelům, odmítají být hodnoceni jako „začínající autoři“, trvají na lichotivějším označení „normální autor“. Pokud nemají vazby na tisk, média a instituce, představují se všem jako „nezávislý novinář a fotograf“.

 

    Trojan uvádění nových postav a popisu jejich vzhledu mnoho pozornosti nevěnuje, karikuje je kousavými přízvisky. K jejich románové karikatuře nepotřebuje mnoho slov, postačí mu trefné označení jako „mužíček“, „holohlavec“, „pomačkanec“, „zpustošenec“, „potmělud“, trotl či hipiesák. Některá jsou výplodem lidové výřečnosti, jiná jako podařená „komunikativní soudružka“, „přizdisráč“ či „politicky důležitý“ plesknou jako facka směrem k protějšímu politickému táboru. Další štiplavý výraz častuje bývalé významné struktury úslovím jako „mnozí zasloužilí umělci jsou tak zasloužilí, že by sami zasloužili“. Neilustrují jen bohatý zdroj lidové tvořivosti, ale i důležitost  literární inspirace v „pivním hospodském sběru“. Učesaná čeština nezbytně potřebuje krevní transfúzi lidového argotu, ne nadarmo z jeho bezedné studnice moudrosti hojně čerpali Hašek, Hrabal i další bardi hospodského folklóru. 

 

    Jiným omezením autografické zpovědi je daň splácená  románové kompozici. Časová osnova románu začíná kromě několika retrospektivních vzpomínek na léta studentských flámů a vymetání brněnských nočních barů pohledem na předlistopadové poměry a po sametové revoluci se rozplývá nadšením nad jarem privatizační horečky. O tomto přechodu se nereferuje vášnivým dialogem protichůdných stran, ale dvoustránkovým textem blízkým novinovému komentáři. Tady se zdá, že si tento přelom žádá delší a dialogicky rozvedenou pasáž. Čekaný dramatický dialog se objevuje neočekávaně až na konci románu, kdy autor chce vygradovat knihu klimaxem několika tragických úmrtí. Dostává se tu do zuřivé hádky s Jaroslavem o smyslu listopadových událostí. Nad časovou chronologií a jednoduchou narativní logikou zjevně zvítězilo vědomí nutnosti koncipovat děj, aby ve finálních partiích gradoval do vyšších obrátek.

 

    Souhra motivických linií napovídá, že první díl dilogie Jsme každý jinde celkově vyznívá jako firemní, podnikatelský a generační román. Nejde tedy o milostný a rodinný příběh, ani o kroniku rodového klanu, nýbrž o generační román se vším všudy. Sleduje podnikatelské a rodinné osudy jedné „ztracené generace“, která narazila koncem 60. let na tvrdý útes. Nekončí osobními katastrofami, defraudacemi, bankroty ani kriminálem, jedinou katarzí románu je vystřízlivění z velkopodnikatelských nadějí a přistání na zemi drsné všední reality. Trpkou a tragickou příchuť mají jen osobní rozchody, Jardovi, Vojtěchovi, Olze i Lojzovi se rozpadá manželství, všichni vyměnili pevný manželský svazek za náhražkové provizorium, nové efemérní známosti zpestřující příležitostně duchovní samotu.

    Autobiografická románová zpověď rýsuje jiné alternativní panorama filosofického světa, jež je zbaveno pevných kontur sociální reality, místních jmen, časových termínů, novinových událostí a televizních zpráv. Odbývá je jako pomíjivé prkotiny a nahrazuje je kategoriemi relativistického času. Subjektivuje časoprostor do metafyzických protiv spodních vrstev vědomí jako „dříve a teď“, „tady a tam“, „zde a jinde“, nebo „tak a onak“. Tato relativní logika vysvítá už z názvů Trojanových děl Jsme každý jinde nebo Čáslavický fotbal byl, je a bude (2011). Náladovost v něm probouzí touhu po zasnění a utkvění okamžiku ve vakuu vzduchoprázdna. Je vedena snahou vypreparovat „teď“ a nabalzamovat je pro věcnost jako posvátnou mumii. Takové utkvění odbourává příběhovost a vytvrzuje ho jako statickou momentku. Nehybná náladová situačnost číší ze všech názvů jeho prací jako Nic jako by se nestalo (2007), Venku prší. (2018) i nedokončeného textu Stav vody na českých tocích. Je to slohový kontrapunkt proti dobové záplavě „akčních filmů“ (action movies), kde svalnaté mlátičky neudělají krok bez metání salt a krkolomných přemetů. Trojanovi se pokleslý akční škvár příčí z hlubších duchovních důvodů. Je svým založením mudrc metafyzik, který chce vybřednout z každodenního fyzikálního časoprostoru a zakotvit svou výpověď v čtvrté dimenzi intuitivního duchovna, kde jsou pratypy zavěšeny ve vzduchoprázdnu věčnosti (sub specie aeternitatis).  

 

    S výbavou bohatých zkušeností práce v knižním, nakladatelském, literárním, výtvarném a uměleckém byznysu si Trojan může dát milostné pletky vrstevníků k snědku jako chuťovku. Stylově, formálně, myšlenkově a intelektuálně vyzrál v mistrného spisovatele s bravurní výřečností, jehož hlavní zbraní je živý dialog. Pokud mu něco schází, aby se přiřadil k populárním jedničkám na literárním výsluní, pak jsou to regionální limity brněnské a třebíčské umělecké komunity. Její duchovní produkce není o nic horší, než co přináší okázale v uměleckém showbyznysu pražský výkvět. Vypravěč žehrá, že na jeho románové knihy nečekají v knihkupectvích nedočkavé fronty čtenářských fanoušků, ale to by tituly jeho próz Jsme každý jinde a Venku prší musely sugerovat více strhující děj a méně statické utkvění. Musel by se více spustit s hvězdnými tvářemi pražské metropole, které obrážejí rauty a večírky bohatých podnikatelů. Musel by také krotit svou nechuť k bulvárnímu Blesku a dát více prostoru záplavě lechtivých sond do intimního soukromí celebrit. Ale to by se Trojan zpronevěřil své spisovatelské víře a ztratil by svou snivou meditativní podstatu. Jeho místo je v literárním kontextu momentálně někde v opomíjeném popředí tvůrců mimo módní proudy, ale až bude literární historie jednou provádět audit skutečných hodnot, které umělecky ztvárnily naši dobu věrnými tahy štětce, posune se pro svou literární poctivost nepochybně někam do čela. 

 

 

Dějiny literatury

Dějiny estetiky

Americká kritika  

Literární věda

Soustavná poetika 

Historická poetika

Etnopoetika

Folkloristika

Formální poetika

Antropologie  

Etnologie 

Politologie

Politika 

Školství

Demotismus

Zemanismus

Ideologie

Filosofie

Metodologie

Matematika  

Reforma věd

Krize věd

Postmoderní iracionalita

Jazykověda

Indoeuropeistika

Srovnávací mluvnice

Anglická mluvnice

Anglická fonetika

Sémantika

Anglistika

Poesie

Román

Lyrika

Baladika

Drama

 

Rukověť soustavné politologie 

Srovnávací typologie historických forem státnosti a směrů kulturněpolitické ideologie (2016)

   Kniha podává přehled základních pojmů moderní politologie a klasické státovědy s cílem systémově kalibrovat jejich věcný obsah komparativními postupy. Snaží se vymezit jejich hlubší podstatu na základě srovnávacích paralel napříč analogickými vládními režimy v dějinách lidské civilizace i zónami hlavních civilizací jiných kontinentů. Vyčerpávající pohled na historické typy státnosti a geopolitických kultur samozřejmě neskýtá, poukazuje však na hrubé shody formací ve struktuře státoprávního vývoje ve starém Egyptě, Číně, Řecku, Římě i anglosaském středověku. Výsledkem je soustavná filosofie politických dějin a evoluční typologie státností, která nachází v starověku, antice i středověku jednotnou páteř vývojových cyklů. Odmítá jejich tradiční oddělování a poukazuje, že starořecká aristokrateia odpovídá středověké alodiální monarchii, tyranida stavovské monarchii, helénismus renesanci a antická dekadence barokní protireformaci. Tento paralelismus se neuplatňuje jen v politickém uspořádání, ale přes etnická spcifika vyjevuje srovnatelná paradigmata i ve vývoji hospodářství, duchovní kultuře, filosofii, náboženství a uměleckých žánrů. Oku prostého pozorovatele unikají, protože nevidí jejich hlubší formové prototypy a podstaty za jevovým povrchem smíšených  kultur a civilizací.

   Státní správa odráží aktuální rozložení politické moci a stávající distribuci hospodářského vlastnictví. Ovládá politický prostor podle majetkových pozic společenských sil na dvou hlavních souřadnicových osách. Základní horizontální osa sleduje členění společnosti co do počtu nezávislých mocenských vrcholů s protipóly plurality a totality. Druhá vertikální osa dělí státnosti na rovnostářské egality a hierarchicky diferencované elitarity. Architektura státu připomíná dům, v němž si vlastnické elity dostavují vyšší patra nebo vedlejší přístavky. Jejich výstavba začíná v jasném cyklu fází totality a státního centralismu autarchie (samovlády) a uzavírá ji přechodem k nízkopodlažnímu modelu demarchie (lidovlády). Dalším postupem v temném cyklu směřuje k pluralitní vládě drobných podnikatelů, jejichž nezávislé korporace fúzují do oligarchických trustů velkých monopolů. Od liberální plutarchie (vlády peněz) v národním rámci se tak odráží k nadnárodní územní expanzi, která vyžaduje stmelit správu rámcem říše a monopolizačním obratem k hierarchizované jednotě militarchie (vláda ozbrojených sil). Tato periodická rotace sektorů, správních režimů, vládnoucích elit, generací, avantgard a masových odřadů tvoří osnovu periodického střídání výrobních formací, tržních cyklů, státních zřízení i kulturních stylů.

    Takovou rotaci režimů žene vpřed střídání priority tržních sektorů, aby došlo k přechodu z jedné fáze do druhé, je nezbytná „malá revoluce“, která posadí do sedla  jiný hospodářský předvoj a jinou vládní garmituru. Po sérii „malých revolucí“ nasycujících potřeby hlavních sektorů v rámci budovatelského cyklu státoprávní správy (autarcheum) nazrává rovnostářská fáze spotřební veřejnoprávní společnosti (demarcheum). Díky ní se vláda pluralizuje a dovoluje bohatnutí elit, jež vrcholí oligarchickým převratem, jímž se dostává k moci  soukromoprávní opozice velkých vlastníků (oligarcheum). V pozadí úsu takových termino-logických inovací je snaha usoustavnit tradiční termíny athénské ústavy koncovkou -archie pro úseky kratších zhruba osmiletých dekád a koncovkou -eum pro delší půlstoleté cykly. Rané fáze všech formací jeví znaky světlých pokrokářských věků rychlého rozvoje výroby, pozdní stadia naopak indikují dekadentní rysy temných věků výrobní stagnace, ale nesmírné kumulace peněžního a majetkového bohatství v rukou hrstky magnátů.

   Jasné věky přinášejí výrobní „intenzi“ budování národního státu s dirigistickým řízením státního hospodářství. Temné věky odrážejí stav nasycení výrobních kapacit a přechodu k bujení soukromých korporací, jež staví na monetarickém sektoru prodeje, makléřství a bankovnictví. Zahajují proces „extenze“, který spočívá v expanzi kapitálu do zahraničí a do zámoří. Střídání výrobní intenze a kapitálové extenze vede k rozšiřování civilizací od středu na okraj její periférie. Počátky státnosti dozrávaly agrární revolucí v „úrodném půlměsíci“ a vrcholily dobyvatelskou expanzí bronzové industrie do okolí. Díky kumulaci bohatství se malých národních států zmocňovaly velké uchvatitelské říše. Centrum starých říší ale začalo brzy vyhnívat a stagnovat, dynamika pokroku se přenášela do zotročených evropských +provincií.  Hospodářský růst antického jihu je emancipoval a probouzel choutky na dobytí severního pásma germánských kmenů. Na vnějším prstenci vznikala nová říšská centra, dokud se kontinent nezaplnil pokřesťanštováním a feudálními zábory na úroveň středověku. Růst civilizačního pokroku probíhal hospodářským vzestupem národních států, ale do šíře se rozpínal sestupem v rámci dobyvatelských impérií. Antika dospěla do fáze prvních demokratických a republikánských režimů, ale za vzrůst římského impéria musela zaplatit daň sestupem na úroveň feudálních monarchií. Každý temný věk dobyvačných válek vracel občanskou demokracii refeudalizací zpět do hlubin regresu a poddanství. Národní státy se vzpínaly v světlých věcích k vrcholům reformačních hnutí protestantismu a socialismu, ale v temných věcích je pokaždé skolila protireformace monetaristického kapitalismu budující  přepych na úkor civilizační periférie.

   Studie rýsuje jednotný plán lidských dějin, aniž zapomínala vázat státní administativu civilizací na předchozí formy kmenového a rodového zřízení. Její přínos spočívá v tom, že se jí daří skloubit systémové náčrty členění hlavních proudů historické antropologie a etnologie a zabudovat je do sociologického vrstvení etnických kast a výrobních tříd. Politický divoch nebyl v pravěku ani dnes schopen chápat intrumentální proces své obživy jinak než v magickém hávu působení nadpřirozených sil, a proto se mu jeho výrobní aktivity halily v jejich imitaci liturgickými obřady. Proto si vysvětloval svůj boj s neustálými demografickými hrozbami nábožensky a obecná vyvojová teorie kultury je dodnes nesrozumitelně zašifrována do řeči lidového zvykosloví a pohádkosloví. Jejich klenbu zastřešuje obecná religionistika jako pařenisko obludných chimér, jež se vzpínají nad vroucím kotlem tržní makroekonomie. Díky tomu se nevědomky stává hnacím motorem pohybu vývojových forem administrativní správy a stadií státnosti.

    Periodizaci státosprávy od neolitu vidí kniha ve formacích cirkularismu (kruhové obdělávání pozemků, shifting agriculture), sedentarismu (polousedlá držba půdy, slash-and-burn and fallow cultivation), koercionismu (donucování k otroctví souboji a sázkami u megalitických kmenů, thesaurismu (shromažďování a výměna drahých kovů v bronzovém věku), kontraktualismu (hallstattské úpisy k službě), tributalismu (kmenová společenství platí nájezníkům tribut), beneficialismu (údělná, ale neděditelná feudální léna), allodialismu (děditelná léna), censualismu (census stanovující daně a zbrojní hotovosti stavů a cechů), merkatorismu (vláda městského kupeckého patriciátu), manorialismu (držba velko-statkářských panství), industrialismu a managerismu.

   Každá z těchto formací začíná světlým či zlatým věkem panství národních státoprávních vlád a končí temným či stříbrným věkem expanzivních soukromoprávních říší. Jestliže v antice za Peisistratovou tyranidou přichází aristokratická antityranida a za Perikleovou demokracií Kritiova oligarchie, pak v novověku za reformací fatálně následuje protireformace, za osvícenstvím protiosvícenství (Gegenaufklärung) a za evolucionismem 19. století antievolucionismus 20. věku. Pravidelnost narušují staleté světlé dvojbloky (Solónova a Peisistratova tyranida, helénismus, kalvínská a huguenotská renesance, obě poloviny osvícenství v 18. věku) a temné trojbloky (římská dekadence, křižácký středověk, baroko, moderna a postmoderna). Věky temna často provázejí třicetileté války, takže jejich trojbloky se celkově jeví jako staleté války. Proti starším pojetím kniha nepovažuje kapitalismus a socialismus za samostatné formace, ale nazírá je jako rané a koncové fáze všech formací. V raných fázích každé výrobní formace převládá státoprávní centralismus opřený v zápase s oligarchií o koalici s podvládím lidové democie. Naopak soukromoprávní allodialismus, kapitalismus a monetarismus pravidelně nastupují na jejich místo v dekadentní fázi druhé poloviny formace. Jejich vláda vítězí v důsledku toho, že protestantský pokrokářský řád nasytil spotřební kapacitu národní ekonomiky a narazil na strop růstu. Velké pilíře národního hospodářství nyní privatizují a drobí magnáti, kteří skupují velké majetky a mrhají veřejné finance na budování svých přepychových paláců a resortů. Další hlad po moci je žene k pohlcování slabších ekonomik sousedů a k dobyvačným expedicím mezi zámořské barbary. To se neobejde bez zběsilé horečky zbrojení a vypravování krvelačných koloniálních armád.

   Jednotlivé kapitoly budují integrální zastřešení politologie a státovědy dle členění zavedeného v exaktních přírodních vědách. V úvodních kapitolách je věnována pozornost členění na bazální a aplikované užité obory. Ty první staví na popisných oborech politické historiografie, geografie a sociální demografie, zatímco druhá skupina se soustřeďuje na praktickou výstavbu státu. Vedle budovatelských funkcí školství a správní admistrativy pokrývá i udržovací funkce obrojených složek a trestní funkce soudnictví a vězeňství. Výstavba obecné typologie novověkých státností je budována na podloží evoluční, kmenové, etnické, historické a sociální politologie. Zobecňování principiálních zákonitostí politického vývoje je výsadou oddílů srovnávací, vývojové (evoluční), typologické a periodologické státovědy. Jejich neodlučná monistická jednota stmeluje v pevné jádro nejvyšší královna společenských věd, soustavná vývojová politologie.

   Ve všech etapách vývoje se přitom prosazují srovnatelné sociální zákonitosti, i když doléhají na země s odlišnou kulturní a náboženskou tradicí. Tyto tradice vznikly v evropských, asijských a afrických kulturách historickým nakupením setrvačné hmotné matérie, ale jednotí se tím, že na ně působí stejné tržní a demografické populační tlaky. Politická hnutí lze vnímat jako dynamické vektory hnacích sil, jež uvádějí do vnitřního vířivého pohybu tradice setrvalé jako mrtvá inertní tělesa. Universální předpis na dějinný a státoprávní vývoj neexistuje, je to vždy chaos kolidujících hybridních soustav, kde neexistují žádné čisté jednorodé rasy, národy, náboženství, mytologie a jazyky. Přesto jsou synchronně ovládány dynamickými silami pásmových, kontinentálních a světových krizí a konjuntur. Jejich smyslem je pohánět vpřed rotaci sektorů, cyklů, tříd, elit, převojů a mas. Hlavní příčinou, proč se takové sociální síly tříští a ženou sociálním vesmírem jako nebeská tělesa, jsou demografické parametry četnosti a hustoty populací zápasících o dostatek přírodních materiálních zdrojů. Dalším zdůvodněním kulturních analogií a zjevných paralel jsou podobná plemena a etnika rozsídlená po všech světadílech. Ty vyznávaly odlišné kulty, ale prolínáním se vrstvily v místních sousedstvích nad sebou jako kasty v různém početním poměru a v odlišných výrobních vztazích. Proto jsou všechny národy smíšeny z řady rozdílně specializovaných etnických kast. I když je národní soužití obrousilo staletími asimilace, v jejich kulturní směsce se drží četné zbytky podobných mýtů, rituálů, jazyků a uměleckých žánrů. Politické struktury jsou obruče sociálních vazeb v nejvyšších patrech civilizace, ale jejich utváření není pochopitelné bez substrátové dekompozice na kasty v spodních patrech jejích počátků. Proto politická sociologie civilizované společnosti zůstává zatemněna babylonským změtením jazyků, národů, plemen a náboženských kultů. Budovu politických struktur nelze stavět od střechy, aby ji podpíraly pilíře podskepení, je nutno jít k základům a zrekonstruovat prehistorickou genezi kmenové správy. Jinak se pyramida politické architektury hroutí pro netesanost nosných balvanů.

 

 

Encyklopedie soustavné filosofie I

Nárys soustavné evoluční filosofie (2017)

 

FILOSOFIE JAKO VÝVOJOVÁ DOXOGRAFIE A IDEOGRAFIE

   Kniha se pokouší o soustavné utřídění tradičního filosofického pojmoví a navrhuje jeho kritickou revizi tak, aby jeho systematika sladila krok s vnitřním členěním exaktních přírodních věd. Poukazuje, že filosofie vznikla postupnou sekularizací chrámového kazatelství a scholastické theologie na úsvitu stavovské společnosti a prošla dlouhým vývojovým řetězcem od divošské magie, barbarských kultů, lidového mudrosloví až k theologické katechesi. Její směry přitom nejsou pochopitelné bez objasnění jejich zděděné tradice, neboť přejímají její kulturní paradigmata. Moderní doba žádá přetvářet antikvářské mudrosloví filosofie, filobiblie, filologie v popisnou empirickou vědu typu Legowiczovy historické doxografie a skrze metody statistické  ideografie korunovat její směřování syntézou soustavné, srovnávací a evoluční ideonomie.

   Klasický filosof tlumočí určitý osobní světonázor a účastní se filosofického procesu, který probíhá jako dobový diskurs v celé společnosti. Nepasuje se do role papeže, ministra a arbitra  theologické disputace, svou odborností je spíše sadař pěstitel podléhající kompetencím vysokoškolského profesora soustavné vývojové biologie. Jeho pravomocí není protěžovat autoritativně vlastní světonázor, ale třídit jejich možné podtypy a variace jako nestranný taxonom. Proto musí jeho obor dějin filosofie zrát a přerůstat v soustavnou ideonomii, pokud tak můžeme nazývat zebrubné třídění všech sociálních, kulturních a politických idejí. Od subjektivního esejistického a úvahového mudrosloví tak musí filosofie pokročit je k nestranné taxonomii všech dějinných světonázorů a periodickým tabulkám jejího vývoje. Ze sledování filosofického procesu by měl vysvitnout soulad se souběžnými směry náboženského myšlení, politiky, umění a literatury.

   Kniha podává (a) nové dělení podoborů filosofie jako heuristika, noetika, kategorika, gnoseologie, stadiologie, periodologie a trendologie, (b) ucelené zmapování „filosofického prostoru“, „filosofického světa“ a „filosofického procesu“, (c) jejich axiomatizaci na formální bázi topologie, (d) obecné dělení vývojových stadií historických směrů a sociálních formací, (e) mendělejevovské tabulky pravidelné periodicity filosofických trendů, proudů a směrů a (f) extradisciplinární  průměty směrových kategorií ve filosofii, náboženství, literatuře a politologii, (f) nástin geneze sociálních idejí z obecné axiologie a zrodu hodnotových systémů vyrůstajících z přetlaků konjuntur, krizí a sektorů trhu.

 Program vědecké systematizace filosofie

 Evoluční systematizace filosofických kultur

*     Vývoj filosofického myšlení nespadl z křesťanského nebe ani pohanského Olympu, jeho dar se zrodil sekularizací náboženské mravouky na určitém stupni sociálního vývoje.

*     Filosofie všude povstala se zrodem stavovské společnosti na prahu osvícené timokracie, která uvolňovala supremaci feudální aristokracie a jejího církevního duchovenstva.

*     Počátky filosofie stály na konci dlouhého vývojového řetězce od divošské magie, barbarských kultů, lidového mudrosloví, církevní liturgie až k scholastické Cíle revize proudových a směrových pojmů

*     Překonání přežitků scholastické dogmatiky, která zahltila filosofický terén uctívačstvím myslitelských bohů a světců.

*     Důsledné přehodnocení všech filosofických směrových pojmů jejich rozkladem na základní atomární a molekulární elementa, totiž na dobové styly, trendy a ideologie.

*     Antická filosofie řešila názvosloví proudů dělením škol na sofisty, sókratiky, platonisty, aristoteliky, stoiky a peripatetiky, novodobá filosofie přidala kantovce a hegeliány, ale uniklo jim, že jejich zakladatelé prošli za svého života řadou dobových ideových proměn. 

*     Tyto pojmy nabývají vágní nejednoznačný význam spoléháním na osobní vztahy učitelů a  žáků a tradice osnov filosofických škol. Jejich zakladatelé nevytvářeli jednotné soustavy, ale vesměs je časem neuvědoměle upravovali tím, že vstřebávali podněty nových směrů.

*     Předpokladem rozkladu směrů na výchozí prvočinitele je analytické zjemnění pojmů škol a soustav jejich odosobněním (depersonalizací) a odtradičněním (detradicionalizací).

*     Filosofické proudy a směry si nemohou privatizovat pro sebe vynikající jednotlivci, neboť jsou svou podstatou produktem doby a opakují se v analogických dobových stavech. 

*     Všechny filosofické termíny byly zavedeny provizorně do úsu jako umělé vágní pojmové mazanice, a tím zavádějí třídění směrů do slepých uliček. Cesta z nich předpokládá jejich analytickou revizi na čisté pratypy a elementa a následnou syntézu do periodických tabulek jiných duchovních oborů a územních kultur.

 

Teorie filosofických světů

*     Prvotním předpokladem vědeckého třídění ideových směrů  je zmapování „filosofického prostoru“, jeho triangularizace a parcelování do hrubých zón obecnějších kategorií.

*     Jeho složení mohou znázorňovat barevné terče klasifikace filosofických směrů kruhového  šroubovicového opakování směrů v světlých a temných cyklech.

*     Takové grafy umožňují matematizaci zavedením názorné geometrické topologie „filosofického prostoru“ a kvantifikací možných světonázorových tendencí.

*     Prvním předpokladem matematizace filosofického jazyka je umělá kvantifikace všech směrových pojmů v intervalech kladných i záporných celých čísel.

*     Kvantifikace všech filosofických hledisek se uskutečňuje sestavením uspořádaných množin axiologických nerovností.

*     Aby se „filosofický prostor“ stal topologií, musí se stát metrickým zavedením konvencí „umělé metriky“, kde vzdálenost bodů je měřena umělým číslováním pořadí mezistavů

*     Výsledkem je zobecněný popis „filosofického procesu“ jako pendant souběžného procesu náboženského, literárního, výtvarného, kulturního a sociálního.

Dějinný vývoj filosofie jako filosofický a ideační proces

*     Zákonitý vývoj se rekonstruuje rozkouskováním popisných dějin filosofie do souvislého procesu ideace filosofického světonázoru.

*     Konečným cílem je jakási evoluční darwinizace vývojových stupňů filosofického diskursu.

*     Filosofická fylogeneze nastiňuje mendělejevovskou periodizaci do tabulek možných směrů.

*     Dalším cílem je whiteheadovská a wittgensteinovská systematizace filosofického diskursu.

*     Jejich smyslem je potřeba dosáhnout logické formalizace filosofického jazyka a soustav. theologii.

*     Formy filosofického světonázoru dědily od těchto předků podloží mytických a obřadných tradic, a proto je nelze pochopit bez etnogeneze kmenů, religionistiky a ústního folklóru.

*     Jako nelze oddělit literárnost (literacy) od orality a písemnictví od ústní tradice, tak  nelze oddělit filosofii od prehistorické, starověké, antické a středověké věroučné doxologie.

*     Sekularizací scholastické theologie vznikla přírodní materialistická filosofie“ a z řádového duchovenstva se stali světští učenci, „přírodní filosofové“ (fysiologoi)

*     Raná filosofie byla stejně jako filobiblie a filologie poznačena přechodem od theologické exegese k antikvářskému sběratelství a její názvosloví už neodpovídá moderní vědě.

*     Vědecká systematizace filosofie vyžaduje přechod od sběratelství k normativní doxologii, popisné empirické ideografii a k systematické syntéze evoluční a srovnávací ideonomie.

*     Řečtí milétští filosofové byli zváni prvními „přírodními filosofy“ (fysiologoi) a stáli na stejné vývojové úrovni jako čínští a indičtí elementalisté, ale evropská scholastika  se dotáhla na týž evoluční stupeň až s occamovci.