Knižní edice

 

Dějiny literatury

Dějiny estetiky

Americká kritika  

Literární věda

Soustavná poetika 

Historická poetika

Etnopoetika

Folkloristika

Formální poetika

Antropologie 

Etnologie 

Politologie

Politika 

Školství

Demotismus

Zemanismus

Ideologie

Filosofie

Metodologie

Matematika  

Reforma věd

Krize věd

Postmoderní iracionalita

Jazykověda

Indoeuropeistika

Srovnávací mluvnice

Anglická mluvnice

Anglická fonetika

Sémantika

Anglistika

Poesie

Román

Lyrika

Baladika

Drama

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

              

 

 

 

 

 

     

Recenzní přehled knižních titulů: recenze, synopse, konspekty, kritiky, obsahy, anotace

   Výběr                   Tituly         

Vykolejen z každodenního pozemského shonu a času

Recenze románu Bohuslava Trojana Venku prší (2018)

 

Vykolejen z každodenního pozemského shonu a času

 

    Bohuslav Trojan psal své podnikatelské romány jedním tahem pera, aniž tušil, že pětsetistránkový rukopis  jeho pamětí jednoho dne přeroste rámec prodatelné knížky a bude muset být rozdělen do dvou svazků. To jen na vysvětlenou, proč se mu jeden ucelený románový celek nakonec rozpadnul v dilogii o dvou částech navazujících na sebe těsně v chronologickém sledu. První díl shrnuje počátky autorových úspěšných podnikatelských aktivit po listopadové revoluci. Druhý díl je věnován životní etapě, kdy omezil podnikání, vrhl se na dráhu spisovatele na volné noze a stihla jej trudná samota po skonu milované ženy. Její bolestný odchod přepůlil dilogii dělicí čárou na dva úseky života, léta hektické horečky privatizačních reforem na počátku 90. let a údobí skeptického rozčarování z jejich spouště na jejich konci.

 

   Sociologický pohled na věc řekne o tomto dobovém zlomu více. Naznačuje, že román Jsme každý jinde jako samostatný celek podává ozvěnu hektické zlatokopské horečky (gold rush) let 1992-1997, kdy vrcholila vlna soumračného barokizujícího spiritualismu v ovzduší dvou vln kupónové privatizace. Vyznačovala se explozí astrálního a parapsychologického blouznění vytvářejícího  clonu pro „porcování medvěda“ velkých majetků. Druhý díl Venku prší ohlašuje společenské změny, zklamání z přehnaných podnikatelských nadějí a vystřízlivění z  opojení nabytým bohatstvím. Po zteči klausovského křídla manažerů na majetky národního hospodářství vykoukla zpoza keře nesměle a otřeseně veřejnoprávní levice, která poukazovala na křiklavé excesy mafiánského kapitalismu. Nebyly to nějaké dětské hry na českém národním písečku, ale tříštění obřích vln tektonických sil na celém euroatlantickém trhu. První údobí signalizovalo, že do východních zemí opožděně dorazily thatcherovské reformy z konce 70. let. Druhé odráželo podrážděnou protireakci starších generací, které se v důsledku razantních majetkových převodů ocitly po exekucích na dlažbě nezaměstnané bez prostředků.  

 

    Přelom mezi oběma díly nejlépe ilustruje postava Lojzy, která oproti autorovým starším vrstevníkům mluví za mladou studentskou generaci polistopadových změn. Zdědil po svém dědečkovi starý mlýn, rekonstruoval ho, zřídil v něm restauraci a spolu s manželkou Maruškou zde rozjel místní stravování. Přes úspěchy v podnikání ho sžíral světonázorový negativismus, okultní sklony, parapsychologická esoterika a bludy proutkaření. Za pár let myšlenkově dozrál a dostihla ho vlna blairistických nadějí vkládaných v možnost středové „třetí cesty“. Přestal vzývat temné bohy „černé ekonomiky“ a začal v duchu spřádat nové kolektivistické utopie o sociální spravedlnosti. Založil s nejbližšími přáteli straničku Liga proti zlu a chtěl s ní prorazit ve volebním klání. Do čela volební kampaně postavil váženého a vlivného místního aktivistu Jaroslava Šmardu s přezdívkou Kandidát. Získal ji díky tomu, že se už před listopadem jako straník rozhodl kandidovat mimo schválený partajní pořadník.

 

    Přes bujaré mládí nebylo možno Lojzovi upřít charisma, schopnost vést lidi a sjednocovat je k činu. Jeho utopický program spásných reforem hlásal rovnostářství a zaváněl nemálo chiliasmem. Nadšeného spojence nalezl v „agilní rusovlásce“ Sanchezové, která razila podobný egalitářský směr z jiného soudku, nadchla se pro ozdravné tendence pod duchovním vlivem jiného levicového proroka. Učarovaly jí myšlenky plachého podivína Knedly a jeho nápad zbudovat v okolí jakousi komunu. Slibovali nakladateli Francovi přinést literární projekt „románu o Juanu Majstrovi alias Fidelu Castrovi“. Přinášel ideje obšlehnuté z kubánského castrismu a měl načrtnout novou spásnou vizi světa, kde by byly zrušeny peníze a vládla sociální spravedlnost podnícená všeláskou. Obě skupiny mísily nálady dobového chiliastického sektářství, jež se na přelomu tisíciletí už odvracelo od apokalyptických vizí New Age a Fukuyamova „konce dějin“. Místo slepých uliček módní Gehlenovy „ahistorie“ a Baudrillardovy „posthistorie“ teď hlásaly nový milénialismus, který oslňoval svitem nadějnější budoucnosti, viděl světlo na konci tunelu v rovnostářské společnosti bez peněz, bohatců a válek.

 

    Lojza ani Knedla žádní zběhlí autoři a literární stylisté nebyli, do hledáčku vypravěčského objektivu se dostali tím, že nakladateli Viktoru Francovi nosili nezralé náčrty rukopisů. Činili tak v naději, že se pod jeho patronátem dočkají tisku a vydaným manifestem uchvátí voličské masy. Působili jako vlivní strůjci okolního dění, lidé na jejich hlas slyšeli, protože udeřili na strunu aktuálních dobových nálad. Angažovat vypravěče France  se pokoušeli tím, že jej zvali na opulentní hostiny do svého skvěle upraveného pensionu ve mlýně. Zde je čekalo velké překvapení, z výběru pozvaných hodovníků a řečí lídrů vysvitlo, že se stali účastníky neformálního kongresu budoucí strany. Jejich chiliastické a milénialistické nadšení nebylo žádným pošetilým výstřelkem, podobné sektářské nálady se objevily jako nezávislý pendant Blairovy „třetí  cesty“ a Schröderova „nového středu“ i v jiných zemích. Prozrazovaly organické pootočení společenského klimatu doleva. Aniž si toho byli vědomi, nechali se unášet týmž duchovním proudem, který překonával lavinu hermetického blouznění 90. let a pokoušel se činně vybřednout z pocitů krizové deprese. Pod heslem boje s rozvířenou hospodářskou kriminalitou hledali utopická řešení sázející na novou pozitivní budovatelskou morálku.

    Kompoziční řez dvoudílné dilogie přirozeně zasáhl rušivě ucelenost pokračování v druhém svazku. Proto se může cítit ošizen čtenář, který vytáhne Venku prší z regálu, aniž byl do děje iniciován pozorným čtením prvního dílu. Vzhledem k návaznosti odpadla nutnost podat přehlednou expozici předešlých událostí a zevrubné seznámení s minulostí jednotlivých postav. Abychom zarámcovali nové peripetie do obecnějších souřadnic celku, potřebujeme provést malou rekapitulaci změn, ke kterým v souvislosti s novým vývojem došlo. Vypravěč Viktor Franc v závěru prvního dílu prodal svým zaměstnancům Vojtěchovi a Karolínce své rodinné stříbro, dobře rozjeté grafické studio. Za utržené peníze koupil v městě nový byt a přestěhoval se sem i s celou rodinou. Další soužití narušilo propuknutí hrůzné nemoci akutní leukémie, která mu vzala choť, chuť do života a všechnu životní pohodu. Pro nadměrné prostory přenechal byt své dceři Lucince a začal obývat domek na vsi po babičce a rodičích. Své podnikání teď omezuje na malé nakladatelství bez zaměstnanců a knihkupecký krámek na okraji města, kde mu vydatně vypomáhá jako příručí šikovná Lidunka. Prodej vlastních románů mu vysoké příjmy nenese, proto své vydávání orientuje k regionálnímu kontextu, kam ho nabádala jít už dříve jeho žena. Aby neriskoval velké ztráty vydáváním začínajících autorů, musí složit nějakou zálohu nebo si najít sponzora. Přísun životní empirie mu i nyní zajišťuje lektorování dodaných rukopisů a komentování životních příběhů jednotlivých kmenových autorů. Takové nakladatelské starosti ovšem patří jen k průběžné všednodenní rutině, již odbývá mechanickými úkony na počítači. Plně se nyní může soustředit jen na své klíčové životní poslání spisovat a dokončovat rozepsané romány. Jejich děj líčí bohaté kontakty s autory, zákazníky a čtenáři, myšlenkové těžiště nicméně zůstává stejné. V jeho literárních textech se míhá množství drobných postaviček, ale srdcem na plný úvazek zaměstnává jen sám sebe jako hloubavého filosofa a mudrce.

 

    Počátek druhého dílu nás mírně řečeno uvede do rozpaků. Doposud vypravěč oslňoval citově založené čtenářky svým pevným a harmonickým vztahem se svou životní osudovou láskou chotí. Nyní po jejím skonu rozehrává partie se čtyřmi typy žen: „Šárka je typ ženy milující … Druhý typ je Olga, aktivní podnikatelka … Třetí typ je Hanička, žena s nenaplněnými ambicemi … Čtvrtým typem je Lidunka, … rodinný typ, žena spolehlivá a pracovitá.“ Když čtenář dešifruje takové předeslání, má pocit, že odložil román generační a firemní a otevřel román milostný. Věrný manžel monogamista odhalil svou skutečnou tvář, za jeho idylickým manželským vztahem se patrně skrýval lamač ženských srdcí (lady-killer) a polygamista s početným harémem hurisek. Připadá mu, že změnil svůj šálek kávy za něco na způsob filmu Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne. Vdovec po šedesátce prošel duchovní katarzí, stává se lovcem žen středního věku s příběhem předčasně utnutým rozvodem. V době, kdy jiní senioři mají po sezóně, resignují na milostné pletky a odcházejí na vejminek jako prostatici, vypravěče chytá „druhá míza“. Rozehrává donchuanské partie s širokou paletou ženských tváří v okolí. Naplňuje tak své spisovatelské krédo, jež praví: „Ženy chtějí zamilovaný příběh, muži válečná tažení, a já mám skryté přání objevit a vydat knihu jako poselství lidstvu, poznání, o čem je život, něco, co osloví hlavně lidi hledající.“ Uvěříme mu v dvojím smyslu. Navenek pokračuje ve svém poselství hledače metafyzických pravd, ale zároveň nezapře mužské instinkty dobyvatele. Když ne přímo válečníka, tak alespoň lupiče plenícího ženská srdce.

 

    Ve skutečnosti je ale všechno jinak. Trojanovo osudové manželství v druhém dílu pokračuje navzdory času a trpké realitě nezastavitelně dále. Jako vypravěč bloumá marně ulicemi, kde kdysi nakupoval s chotí a hledá v davu prchající chiméru, ladné křivky své zesnulé manželky. Pokouší se ji dohonit, sevřít její dlaň, políbit na čelo a prohodit pár slov, a brzy sezná omyl. Snaží se ho napravit omluvou, pozváním na drink, žádostí vyměnit si mailovou adresu či číslo telefonu. Rozehrává jako zkušený šachista seznamovací partie s polovičatými úspěchy. Začínají posezením a večeří v restauraci, společnou nocí v hotelu či jeho bytě. Vesměs se mu nabízejí zklamané a rozvedené ženušky, které mají svůj zaběhaný rytmus, svou rutinu a zvyky, a nedokáží ji už měnit. Dosazují si nové příležitostné známosti do svých dosavadních starých stereotypů a nechtějí přistoupit na novoty.

  

    Na prvním místě je Olga, bývalá manželka jeho zaměstnance Vojtěcha. Jejich milostný vztah se vleče léta, ale stále nespěje ke každodennímu soužití. Druhá se umístila Šárka, jíž pomáhal při setkání na parkovišti. Nakoupila stolek, který se nevejde do kufru jejího auta, a proto jí nabídne pomoc s dopravou až do jejího bytu. V závěru si namlouvá, že objevil alter ego své manželky v manažerce hudebních představení Hance. Má pocit, že našel tu pravou, čeká ho ale nemilé překvapení. Při náhodném setkání dvojice v restauraci s Lojzou se zjistí, že je to vlastně jeho první milenka z mládí. Opustila ho, když se zakoukala do muzikanta v rockové kapele a on musel odejít na vojnu. Nakonec skončila rozvedená, nikdy nepotkala šťastnou lásku. Milenecké dialogy se známostmi všude svědčí o potížích s přehradou místních vzdáleností. Narážejí na to, že on i ona mají jako nedobytnou pevnost svůj byt a nedaří se jim přivábit protějšek do svého domovského útočiště. Oba mají návykovou závislost na své domácí pohodlí a nehodí se jim usídlit se natrvalo v cizím životním prostoru. Nakonec si vypravěč najde stálici ve remcavě vyčítavé Šárce, která ho miluje, ale stále mele jako kolovrátek nespokojené výtky. Je to v jádru obětavá žena, která mu dokáže všestranně nahradit manželku, ale potřebuje jednoznačné utvrzení, že je opravdu milována. Že si budou do budoucna navzájem životní oporou a neodloží ji stranou kvůli chvilkovým rozmarům. Zaplašit její obavy se podaří, až když spolu podniknou parádní výlet do Krkonoš a severovýchodních Čech. Třešničkou na dortu je na tomto výletu u Dvora Králové Šporkův zámek Kuks s alegorickými sochami Matyáše Brauna.

 

    I v tomto díle se děj vine v několika narativních liniích, přičemž vůdčí part si i nadále osobuje sféra firemní, byť se scvrkla na Lidunku a čtenářskou klientelu knihkupeckého krámku. Ještě v prvním díle si udržoval dominantní pozici jako vypravěčův protichůdce majitel pivovaru Jarda. Teď už ustoupil do pozadí, nezvedá telefon, zařídil si motorest s bordelem, a když mu někdo dělá potíže, pošle na něj jako správný mafián mlátičku Evžena. Jarda i jeho druh ze studií Viktor se rozešli se svými společníky, nechali se vyplatit ze svých firem a podnikají teď v menším měřítku bez početného zástupu zaměstnanců. V malém knihkupeckém krámu je mu oporou šikovná příručí Lidunka a mezi zákazníky ctitel Josefa Váchala, záhadný vzdělaný profesor, kterého uznává jako svého mentora. Pátrá po knižním titulu Uhrančivé dějiny naší vlasti od Vojtěcha Prokopa ze Šternberka a hlásá, že „lidstvo spěje k apokalypse“. Román v závěru končí zprávou bytné, že profesor zesnul a poslal mu dopis, v němž mu formuluje zhuštěně své životní krédo: „Nejdůležitější ze všeho je podstata věci, něco rozumem neuchopitelného. Rozum sbírá fakta …, ale to je jen jádro věci, nikoliv její podstata, ta je skryta hlouběji a zná ji jen naše duše … Jakmile známe podstatu věci, nic zvenčí na nás nemůže, … když prší, marast do naší duše nedosáhne. Jsme zajedno se světem, protože vše, co se děje, je ve prospěch podstaty věci.“

 

    Taková narativní platforma Trojanovi dovoluje plně rozvinout jeho introvertní naturel a silnou parketu filosofického hloubání. Umožňuje mu uplatnit hloubavý, zádumčivý a snivý temperament intelektuála postávajícího v zadním gardu. Udržuje integritu svého Já a vlastní rodiny a snaží se z této pozice o zobecňující syntézu cizích podnětů, jež narušují integritu společenského okolí erozí. V prvním dílu se zprvu kriticky vyhraňoval proti politickému oportunismu svého kamaráda Jardy, a posléze proti jeho dravčím obchodním praktikám. Nyní už prohlédnul a čelí náporu pokleslé pakultury v knižní produkci. Vyžívá se v laciném bulváru, dobrodružných krvácích, pornu, komiksu i námětové banalitě. Ani utopický proud psaní nesleduje optimistický pohledem prostého naivisty, pozoruje ho trpkým pohledem vzdělaného literáta, který dovede bystře rozeznat skutečné literární hodnoty. Ne nadarmo se dlouho pohyboval v uměleckých kruzích, má hodně načteno a může o svém řemesle přátelsky diskutovat s řadou našich předních literátů.

 

    Trojanovy kompoziční postupy ukazují na prolínání i kolizi několika narativních postupů. Vsadily na žánr zpovědní samomluvy, která do sebe vstřebává útržky živých dialogů s postavami přátel a kolegů. Potkává na ulici cizí ženské postavičky, měří je znaleckým okem, zařazuje je do škatulky a spřádá s nimi fiktivní rozhovory. Zalomuje řádky jen u vážných klíčových dialogů. V banální konverzaci s bytnou profesora stahuje její a své odpovědi do jednolitého odstavce bez zalamování řádek. Místy se jeho vyprávění zhušťuje do toku míchanice vlastních úvah a cizích replik. Jsou to pokusy přiblížit se hrabalovskému vodopádu slov roubícím hospodské historky s automatem asociací vlastní snové a podvědomých reflexe. Jen ojediněle montuje do svého vyprávění vsuvky promluv řemeslníků, kteří hovoří brněnským hantecem, anebo do něj včleňuje horácké nářečí své babičky. Jako většina moravských autorů se úzkostlivě drží hyperkorektní spisovné češtiny, i když to může u některých postav vyznívat uměle.

 

    Moderní konfesní próza se drží postupů Virginie Wolfové a její vypravěčské techniky „proudu vědomí“ (stream of consciousness). Přirozený chronologický vývoj událostí je v ní nahrazen zmateným a zpřeházeným chaosem intuitivního myšlení či polosnění. Nesleduje nit reálného časového sledu, vzpomínky naskakují neupraveně a zajíkavě tak, jak se vybavují v mysli zasněného jednotlivce. Kromě Woolfové a Joyce v takové technice vynikl i náš Hrabal. Trojan se spokojuje s její mírnější obměnou zvanou „vnitřní monolog“ (interior monologue). Mísí logiku chronologického řádu s logikou subjektivního přemítání. To platí i  o tematické jednotu děje, drží hledím zaměřeným bedlivě na cvrkot promluv hrstky známých a zaměstnanců firmy. Přitom ale nechává stranou zbytek vypravěčovy rodiny a telegraficky sděluje motivy, které ho až tak naléhavě netrápí. Málo se dovídáme o dětech, rodičích a dětství, vše jen nějak zkratkovitě shrnuto do několika dní před úmrtím venkovské babičky. Reálný časoprostorový rámec je zrušen, nebo alespoň silně sestříhán. Nedovíme se názvy ani popisný náčrt vzhledu měst, vsí a lokalit, kde se postavy pohybují, jsou to pro autora všechno vedlejší podružnosti. Zato nám ozvěnou po strhujících dialogických pasážích naděluje přehršel lyrických popisů poklidné večerní atmosféry u vody, u lesa a v zákoutí městských sídel. Autora si tak snaží uložit čerstvé dojmy do kosmického rámce úvahového přediva.

 

    Autobiografická fabule drží Trojanovu meditativní prózu při zemi a brání, aby se mohla povznést do snové říše nadpřirozena. Dodává jí naléhavost životní pravdy a neotřelou sílu uměleckého realismu, brání mu, aby se uchyloval ke lžím kýčovitých happyendů a sladkobolných srdcerváčů z ranku červené knihovny. Servíruje čtenáři nefalšovanou flákotu lidského masa a ryzí člověčiny. Nikdy nelže, nefabuluje a nevymýšlí dějové kotrmelce, aby přetáhl na svou stranu čtenáře akčních detektivek. Jeho literární vírou je empirický realismus zabíhající do lyrické náladovosti přírodní kontemplace, nicméně nevybočující z hranic našincova každodenního života. Je to kus poctivé literátštiny a věrojatného vypravěčství, které nic nezveličuje a nepřehání. Jeho románová kompozice není vypočítána na laciný efekt, přes svůj osobní subjektivní záběr podává cenné umělecké svědectví o karakteru a zákrutách doby. Jen v několika pasážích nechala čtenáře trochu na holičkách, aby se dohadoval o identitě Šárky, nebo ho zaskočila opožděným vstupem dialogu o listopadovém převratu.

 

   Trojanovy romány Jsme každý jinde a Venku prší je možno celkově číst jako románovou dilogii moravské, brněnské a třebíčské mutace podnikatelského baroka, ale námětem ani spisovným jazykem není nikterak cizí celočeskému a celoevropskému kontextu. Je to hluboká sonda do kontextu soudobého uměleckého a literárního života, která v náznacích přeneseně zabírá i dění v celospolečenské neliterární sféře. Mistrně zvládá bravurní dialogy i vypravěčskou perspektivu zpovědní solilokvie. Jeho text se rozbíhá ze sebetrýznivé samomluvy introvertního samotáře do realisticky prožitých dialogů, jež zapřádá s okolním bzučícím úlem zákazníků. Vyhovuje mu žánr autobiografické konfese a osobní subjektivní zpovědi, která si nic nenalhává, pouze mírně pozměňuje jména, aby se vyhnul  nežádoucím čtenářským konfrontacím. Drží se rámcově faktografické reality, aniž se snažil ozvláštňovat vleklý chod našincova všednodenna exotickými výstřednostmi. Přidanou hodnotou k převyprávěné životní realitě jsou náladové a úvahové pasáže, do kterých se stékají pramínky rozmluv s živými postavami. Splétají se do koryta široké řeky meditativní reflexe dolující z podzemních jeskyní třpyt zlatého poetického kovu. Jeho myšlenkové poselství nalézá nejtěsnějšího blížence ve vzdělaném profesorovi a kladou dotaz: „Profesore, k čemu jsou vaše vědomosti, když svět zaplavuje bohapusté žvanění, bláboly a tlachání.“ Svět pustne, „krásu pohlcují informace, které jsou snadno k mání na internetu.“ Temnou energii hledá v zásvětí: „Jak je to se smrtí?  … Možná o tom může vyprávět světlo pronikající tam odtud. Jenomže jak jeho spektrum přečíst a rozluštit, když je to energie, kterou naše oči, naše smysly neodhalí.“ 

 

    Trojan trpí – jako ostatně již v raném mládí – pocitem alienace, odcizení v záplavě hluché banality hmotné skutečnosti, která nic neříká, jen drtivě ničí ducha. Tlačí její přetěžké břemeno nesmyslně na vrchol jako mytický  Sysifos, i když je si plně vědom absurdity svého počínání. Je vězněm pozemské reality, ale cítí k ní bytostný odpor jako T. S. Eliot ve své skladbě The Waste Land  (Pustá země, 1925). Je z ní vykolejen jako vůz odstavený na druhou kolej, hledá z ní zoufale únik v meditativní samotě. Je v ní cizincem, mimozemšťanem uvízlým ve vězení pozemského bezdomoví, srdcem ji odmítá jako upsanec říše duchovna.

 

 

Pavel Bělíček